Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohledně 109 stížností na průběh prezidentských voleb

Michal Horáček na svém fcb profilu napsal:

Soudce Vojtěch Šimíček (v MfD) konstatuje: "Zákon skutečně mluví o tom, že kampaň musí být čestná, poctivá, zejména nesmí sdělovat nepravdivé údaje. (V této kampani) byly zjevné fauly. Nepoužili jsme slovo nepravda, ale lež. Protože to lži byly. Řekli jsme, že došlo k protizákonnosti, která ovlivnila počty hlasů."
To jsou tak silná slova, že silnější si lze jen těžko představit: musí, nesmí, protizákonné, lež.
Proč tedy nemají silné následky?
VŠ: "V případě těsného výsledku by bylo vše strašlivě na pováženou. Klíčový však byl rozdíl pěti set tisíc hlasů mezi oběma kandidáty."
Ani já se nedomnívám, že volby by se měly opakovat (naopak, doufal jsem, že soudním výrokem se situace uklidní), ale uvedené vysvětlení jistě není prosté problémů. Čtu je takhle: Do skutečných svízelů se dostanete, když budete lhát neobratně a málo účinně (bude to "strašlivě na pováženou"). Pokud zalžete šikovně a vyhrajete zřetelným rozdílem, je to "klíčové" a soud akorát "zvedne prst".
Jakoby se tu ozýval hluboký morální problém současnosti: Too big to fail. (Povedete-li špatně malou banku, problémy řešte sami a za svoje. Povedete-li špatně velkou, půjčíme vám, kolik si řeknete).
Důraz na platnost objektivního principu, anebo na subjektivně posuzované okolnosti? Problém, na který bychom se po mém soudu v debatách ve veřejném prostoru měli zaměřit, a tak jej sami sobě pomáhat vyjasnit.

Není to k zamyšlení?